Koutek pro verše

Listy ve větrném tanci.
Odevzdané a svobodné,
s lehkostí unášené nemarní svůj čas
pro ztracené barvy.


Bláhový, kdo denním sněním žije,
vězněm, kdo v ohlédnutí oslepl.
Jak snadné ztratit to nejcennější.
Život sám.


Oči plné odlesků.
Neposedné mihotání,
bez úsilí, bez ustání.
Pustit se vesel a
nechat proud ať nese mě.
Měkká důvěrou
své dlaně smáčím
na dně sametové hlubiny.


Ve tvých očích
a v zemi stínu
zas a znovu zrcadlím se.
To nádech neslyšně naplňuje čas
a v tichu za výdechy čeká den, kdy
v pravdě spatřím
Tebe.


Šedavé stíny listů
nahotu něžně ozdobily.
Za zavřenými víčky žár
a uvnitř klid
a hluboká tůň sytá
nehynoucí touhou.


Půlím jablko.
To moje.
Uzrálo časem a v hloubce.
Tolik dá se darovat.
Naděje, že už zítra
probudím se.


Než důvěru,
raději šat s trny obléká.
Vyprahlostí ze
mdlený,
po doušce něhy toužící,
sám nepřizná si
.


Vzdát vše,
i to poslední, co ruka
tak křečovitě svírá.
A dovolit, aby hvězdy
pršet směly.
I přes práh,
až do nitra mého,
zářící.


K čemu podvody a sebeklamy,
když pravda je nadosah.
Nevinná a čistá, navždy proměnlivá.


Modré z nebe netřeba,
voda stačí.


Prosím,
zastav na chvíli.
Nechci zmeškat kapku vody – ona … právě stéká
smáčenými vlasy.
Prosím,
zastav a rozhlédni se.
Vidíš tu krásu? … je v tobě i v dáli.
Zastav, ať nadechnu se.
Tančím ve stéblech trávy … v těch, která větrem zdivočela.
Jsem tady … a aniž křídla mám, nízko nad hladinou létám.
Jsem proudem, jsem v dotycích.
Jsem vším, co mnou protéká.
Kde jsi?


Ze slov lesklých
štítů sbírka,
nejistota stvořila je.
Oči prázdné,
v srdci slepá,
v pomýlení omámená.
Za zdmi venku víra v sebe
v pochybnostech ztrácí se.
Odraz spatří, však žel, tápe,
ve tmě sama, nepozná se.
Vonná píseň tichem zní.
Mlčením růži zaléváš.
To křehkost uvnitř probouzí se,
to poklad kvete v nás.


A svět už nebyl tak černý,
rozechvěl se v mnoha prstencích něžných vln.
Tak jemných jak perleť na křídlech motýla,
tak čistých jak květy samotného zrození.
I soucit sám ustrnul se nad tou krásou,
nad krásou jménem
láska.


Nechávám, ať slunce zlatem mě protká.
A pak tunelem z jeho paprsků k výšinám stoupám.
Nedobytné brnění, to odkládám.
Patří válkám.
Těm, které vedeme sami se sebou.


Pro vláhu, co chybí,
země popraskala.
Stejně jak ty rty,
jež bez soucitu jsou.
A uvnitř, v srdci,
sucha nejvíc.


Beru si zpět, co patří mi,
lásku.


Po všechny tvé dny
(věnováno moji malé@velké)

Duha,
pastelová a jemná.
V oblouku sklání se nad krajinou a
nezná konce.
Předurčena touhami i nadějí halí se do tisíce barevných odstínů.
Je jich tolik, tolik! … kolik očí se dívá.

To já se dívám.
Vidím nekonečný oblouk Duhy.
Vidím poklad na jeho konci.
Vidím, co zraku bývá odepřeno … a tak,
vidím Tebe.

Nekonečně krásnou a navždy nevinnou.
Milovanou a chráněnou.


Odkládám kostýmy,
jeden po druhém.
Nahota nezebe.
To jen strach pevné provazy má.


Zabořit ruce do hlíny
a dát jim svobodu,
ať tvoří
cokoliv co
vzejde přímo
z nás.


Námraza,
ta přenádherná dáma
do skvostných šatů oděná.
Čas stojí, vše je vzdálené.
Pod záminkou ochrany
od světa přísně dělené,
jen ozvěna se vrací.
Zvonivá a bezchybná.
I dokonalost sama
před ní na kolena padá.
Šťastný, kdo najde klíč
a přemění led ve vodu,
stéká.


Kroky přicházejících snů
nedají mi spát.
Čeří hladinu a myšlenky a kreslí obrazy, jež nahánějí strach.
Až konečně růž dětské lucerny,
to světlo plné vlídného tepla,
konejší věčný neklid.
A pak, skoro bez povšimnutí,
odevzdávám se do náruče ticha.
Už tolikrát … to jen já zas
nemohu si vzpomenout.
(věnováno Lily na dobrou noc)


Vše, co na sobě
tolik
nerada
sbalit do uzlíčku
a ke své hrudi přitisknout.
Úleva zrcadlí se
v letmém pousmání.


Led, můj věrný služebník.
Mrazivý třpyt, kam jen oko dohlédne.
Ticho a jas.
Země ledových krystalů, jak dobře jsi střežena!
Najít odvahu a sejmout ten plášť.
Plášť, co za sílu se vydává.
A Ponořit se.
Pod led.
Pod hladinu.
Hluboko.
Až tam, kde bije srdce.
A tam dole, blízko pravdy, mít stále dost odhodlání a přečíst
jméno, které je do mého srdce vetkáno.


Mám v sobě tolik smutku,
že v radost se přelévá.
Jak krásné
obejmout celý svět.


Z noci sen
převyprávět mohl by jen básník.
Snad.
Slova nestačí, ta
andělům berou křídla.
Chci letět.
Tak jak dřív,
jako tenkrát, kdy
všechno bylo možné.