Jsou dny, kdy perem zachytávám střípky příběhů …
Natluče-li se jablko, většinou změkne a zhnědne. Člověk jak kdy. Někdy ztvrdne, i na dlouho. Když ale změkne, většinou zkrásní..
2019, 2020. 2021, 2022
Asi teď víc žiju než píšu. I tak se těším až mi skrz pero protečou další slova, ta která budou nutně potřebovat papír…
2018
Nechápala jsem, kde se bere to předvánoční zrychlování. Už dávno nestojím o nekonečné seznamy a fajfky a dobrý pocit, že jsem to zase dala. O co zase jde? Bylo to jak na houpačce. Dny, kdy jsem „žila“ a dny, kdy jsem ve spárech honičky jen fičela. Houpala jsem se i několikrát za den a rozhodně to k pohodě a vnitřnímu usebrání mělo daleko. Naštěstí se peče a těsto neoklameš. Dáš tam sebe. Anebo ne, to když stále sedíš v rychlíku a rychlost ceníš víc než okamžik.
Znám skvělou ženu a ta mi na stesky o nestíhání už před x lety řekla, že ona to má s vánočkou přesně naopak. Na vánočku (než si udělá pohodlí a vykyne) nečeká, to spíš vánočka čeká na ní. Od té doby uplynulo hodně času, ale naučila jsem se, že věci mohou čekat a že se u toho víc zažije.
Těšila jsem se na slunovrat. Mám ho ráda, ten zimní snad i víc než letní. Miluju číslo 21.
Štědrý večer. Nastal. Nevím, co to do mě vjelo, vymohla jsme si před svou rodinou pikosekundu k proslovu. Nějak mi přišlo důležité, aby zaznělo, že máme opravdu štěstí – už to, že se máme, že můžeme být u společného stolu a že na ten stůl máme co dát. Skoro jsem se za tu mikro – chvíli sama dojala… mé dojetí však záhy vystřídalo bleskové zklamání. Pod stromečkem jsem rozbalila velmi, rozuměj VELMI, praktický dárek. Na předchozí proslov „o štěstí“ jsem si ani nevzpomněla!? V samotném zklamání byl schován dárek skutečný. On, můj muž, pocity zklamání vnímal – a to bylo nejvíc!
Beru do ruky nástěnný kalendář. Loučím se a děkuji. Byl to dobrý rok. Hmatatelný. Zapsal se. Pod kůži a do vzpomínek, i do těch, co teprve přijdou. Znám i jiné roky. Žíznivé a zběsilé, a také ty, co v nich člověk klouže jen po povrchu a nemá kontakt vůbec s ničím. Anebo ty, kdy máte pocit, že jste uvízli. A pak ty, co proletěly bez povšimnutí, protože bylo vždy důležitější, až co bude pak. Obohatily mě samozřejmě všechny. Žila jsem iluze a hlavně strach, že o ně přijdu. Žila jsem smutná vítězství i naplňující prohry, představy o lásce a i jiné záměny. Pletla si spalující oheň s vášní a prožila lásku, ve kterou jsem už nevěřila. Dopřála jsem si hodně. I kontrolu a vynucování. A spoustu z toho, co jsem žila, si stále ponechávám, protože to jinak neumím.
Z okna vidím magnolii, září setměním. K blaženosti mi stačí, jak krásně rostlé větve má. Včera jsem je ověnčila žárovičkami. Planou tmou.
Kromě praktických dárků lze dostat i dárky plné života. Třeba morčata. Chtěli jsme se s nimi těšit tak tři roky. Jsou s námi sedm let a sedmý Silvestr. Zdárně odolávají všem nástrahám včetně zahradních ostřikovačů a koček. Vnější podmínky je skvěle zocelily.
Vracím se z venku. Zablácené boty nechám v předsíni. Bez dalšího. Očistí je sníh, co podle předpovědi do dvou dnů napadne. Ani nevím, kdy se mi podařilo opustit ten namáhavě udržitelný, spíše neudržitelný, o to více dech beroucí, sterilní svět.
Cením si změn. Paradoxně, vždy jsem se jich bála. Nakonec jsou spojencem. Hybnou silou, životem. Ohřívám knedlíky v páře. Po třikráte jsem vždy jeden vyhodila, bylo to moc. Dnes tedy dávám o jeden méně, ale právě dnes to nestačí. Podle objednávky dohřívám další dva. Ani to nestačí, a tak další dva. Na další dva nečekám, odcházím do koupelny. Změna je opravdu hybnou silou, zvláště jsou-li drobné a je jich mnoho za sebou.
Rána jsou stále tmavá. Škrtnutím zápalky probouzím oheň a sebe. Dívám se do svíčky a vidím sílu tichého měkkého světla… vydá za celý novoroční ohňostroj. Každému z rodiny kus toho plamínku dávám, ke svačině, na cestu, aby měli po celý den útulno. Ještě zbývá otřít stůl, smést drobky ze snídaně a také zbytky rozhovorů, jež ulpěly a k nám domů nepatří.
Ráda si povídám s barvami. Přes dlaně nejvíce … to když omývám ovoce, například. Taky přes štětec, kdy tahy nanáší barevné stopy na bílou plochu anebo skrze žehličku. Vyladit poslední kanál trvalo poněkud déle, přesně do doby než jsem pochopila, že svět je opravdu barevný a že cokoli prochází mnou, otiskne se dovnitř a ven, jen to dovolit. Své barvy má i čerstvě vyprané prádlo. A co víc, má v sobě opravdu hodně elánu. Zvláště pak, mají-li ho věšet děti. Z jejich významného odporu k této činnosti se rozproudí tolik energie, že si vystačíme až do večera.
Chodím do lesa. Celkem často. Odpočinout si. Tedy … to je cíl. Ve skutečnosti mě v té záplavě zelené přepadají různé otázky a co hůř, i odpovědi! I ty, které se doma v obýváku daří s přehledem zahnat do kouta. O mnoho lépe si vedou polní cesty. Vítr, co se přes ně žene, pomáhá myšlenky utřídit, případně se jich rovnou zbavit. Známe to všichni. Naše hlava a v ní mnoho hlasů. Každý hájí sám sebe. Leckdy se překřikují a vedou ke všemu možnému, jen k jasnosti ne. Osvědčilo se, dát jim prostor. Ony se vypovídají, čímž se vyčerpají, a já mám klid.
Zažila jsem ráj. To když jsem se po kolena bořila sněhem. Napadlo ho tolik, že objímal snad až po pás. Všude kolem se rozprostírala nejvybranější společnost – les, voda, kámen. A ticho. Se soumrakem nadešla noc. Uvelebila jsem se na znak a za očistného burácení horského potoka hleděla do hvězdné tmy. Hlavou mi problikl alarm. Pomoc na blízku. A taky že ano. „Haló, jste v pořádku?“ Ráj se v těch slovech rozplynul. Nedávalo smysl, proč „záchrana“ přichází v momentě, kdy jsem úplně v pohodě a úplně u sebe?! Nutno říci, tohle umím také. Pomáhat, kde to vůbec není potřeba.
Nelze přehlédnout, kolik pozornosti a úsilí spořádají všechny vrcholy a konstanty, co drží „náš“ život v tom správném řádku. O úbočí a dno jako by zájem nebyl. S hruškami je to stejné. Také nedoceněné. A přitom tam dole, na úpatí hory, se mnohem lépe odpočívá … už proto, že si tam člověk bývá blíž. A když to dovolí, může se navíc o sobě i ledacos dozvědět.
Z okna vidím magnolii. Obdivně kvete. V záplavě bělorůžové se téměř ztrácí. Mám ráda ty pohledy. I ty podél cest …vzhůru, skrze drobné kvítky v korunách stromů. Zdobí cesty nadvakrát. Krášlí i zem až přijde jejich čas.